České potraviny dostaly opět stopku

  Už dlouhodobě vnímáme, že kvalita a složení některých potravin dovážených k nám ze zahraničí se liší od těch prodávaných 100 metrů za hraniční čárou směrem na západ či jih. Přestože jsme často přesvědčováni o tom, že tomu tak není, několik pokusů v laboratořích již proběhlo a tato skutečnost se prokázala. Vyšší množství konzervantů, vody, soli v uzeninách, jiný druh sladidel v některých nápojích, obsah čokolády v sladkostech, to vše je jen špička ledovce. Pro obhájce volného trhu bez omezení jsou tyto ,,maličkosti“ vedlejší, podporují rozmanitost a nízkou cenu produktů.

  Velké obchodní řetězce nakupují ve velkém a ano, jejich nabídka je skutečně rozmanitá. Kdo cestuje do zahraničí, je často překvapen tím, že právě tam je sice prodáváno dost podobného zboží jako u nás, ale regály obsahují mnohem více druhů, než ty naše a často jsou obohaceny o místní produkty. A světe div se, často levnější než u nás. Nicméně i když sáhnete po něčem, co znáte z obchodů v České republice, otevřete to a ochutnáte, může se Vám stát, že poznáte někdy i značný rozdíl v chuti produktu, nemluvě o gramáži. Zdaleka to neznamená, že na Západě to chutná více, protože to jíte právě tam. Složení je opravdu jiné. I proto plno lidí jezdí nakupovat do Německa a Rakouska. Rčení, že se k nám vozí druhořadé potraviny a prodávají se za stejné či vyšší ceny než například v Německu či Francii, je v mnoha případech pravdivé.

  Zájmem každé vlády či politické reprezentace v jednotlivých státech by vcelku logicky měly být potřeby vlastního obyvatelstva. A to po všech stránkách. Obchodní řetězce jsou predátoři a využívají všech možností, jak navýšit své zisky. Cenovou politikou a bohatým výběrem lákají zákazníky do svých velkoprodejen, nicméně právě zisk, a nikoliv spokojenost kupujících, jsou určujícím faktorem jejich činnosti. Je s podivem, že jim je umožňováno v době honby za každou molekulou uhlíku převážet na obrovských lodích, v trupu letadel či korbách návěsů nákladních vozidel napříč světem potraviny, které se dají pěstovat na poli za supermarketem. Mnohdy to postrádá logiku a naši zemědělci nejsou jedinými, kteří se s touto obchodní politikou střetávají. Nejvíce hluční jsou francouzští pěstitelé, kterým už tato realita doslova vadí a svými traktory často blokují místní komunikace a protestují.

  Je vcelku logické, že by vláda měla jednoznačně podporovat české zemědělce. Máme kvalitní produkty za rozumné ceny, které sice díky dotacím zemědělství v jiných zemích možná cenou nestačí na zahraniční produkci, nicméně nejsou natolik rozdílné, aby to řetězce neunesly. Navíc právě ty při nákupu počítají se zisky v řádech až tisíců procent, což je skutečně neúměrné. Při uvědomění si, že skutečně čerstvé je to, co se den před tím sklidilo a ne tisíce kilometrů dopravované plodiny, je třeba konstatovat, že každý, kdo zvedl ruku proti povinným kvótám českých potravin v obchodech u nás, je zároveň nepřítelem našich zemědělců a potravinářských firem.

  V době sklizní býváme svědky toho, že se přebytky z našich polí likvidují, obilí je pouze krmné či se pálí, místo plodin určených k přeměně v potraviny se pěstuje nenáviděná řepka. Naše kvalitní brambory vykupované kolem 2.50 korun za kilogram nám nabízí za i desetinásobnou cenu. U ovoce kdysi produkovaného českými sady je to podobné a místo nich máme k dispozici dalších 15 odrůd odkudsi z jiných částí světa. Ovšem dost drahých. Maso má často tak složitý původ, že vystopovat pastvinu, na které se kráva poskytující nám biftek pásla, je nemožné. Většinou má však několik zahraničních pasů. Proč? Nebyl náš skot snad dostatečně kvalitní? Proč byly vybíjeny chovy, když teď vše dovážíme? Kam se vytratila potravinová samostatnost? Odpověď je jednoduchá.

   Evropská unie svým nařízeními preferovala jiné státy. To umožnilo právě i pomocí dotací vytvořit nerovnováhu v cenách potravin, zároveň došlo k likvidaci našich podniků a producentů. Část skoupili zahraniční majitelé a výrobu přesunuli jinam, něco se neudrželo a zkrachovalo samo, dotace pro naše zemědělce končí velkou částí v Agrofertu a nerovnováha je podporována i politiky či například panem Prouzou, viceprezidentem Hospodářské komory obhajujícími ,,volný“ obchod bez omezení.

  Povinné kvóty tak mohli vrátit naše dodavatele do hry, což by otevřelo nové možnosti k návratu k určité samostatnosti a v případu rozpadu EU k rychlejšímu přechodu na vlastní hospodaření. Místo toho byla tato snaha razantně politiky zadupána do země a došlo ke změně náhledu zástupců vládní koalice, která původně pro tuto variantu byla, aby ji ve finále pohřbila. Takže budeme nadále kupovat česnek a cibuli dovážené z obrovské dálky, brambory z Tramtárie a maso bůh ví odkud. A my si tu necháme to žluté svinstvo, které nám nesmyslně budou dále přimíchávat do pohonných hmot. Řetězce budou dále bohatnout a naše potravinářství zůstane kdesi za rohem, za kterým už nějakou dobu je. Děkujeme.

Jindřich Kulhavý