Dějiny národa Českého - REFORMÁTOR JOSEF II.

  Císař a lidumil Josef II. se zapsal do dějin Evropy nejen jako reformátor, ale také jako císař, který uvolnil v celé Evropě svobodu náboženství, kterou on sám, i když byl katolík, považoval za samozřejmost. Již od mládí se zajímal o politiku jeho matky císařovny Marie Terezie. Často podnikal cesty po matčině říši inkognito, a to pod falešným jménem hrabě Falkenštejn. Na počátku roku 1764 byl díky své matce ve Frankfurtu nad Mohanem korunován na římského krále. Když v roce 1765 zemřel na zápal plic jeho otec císař František Štěpán Lotrinský, stal se mladý Josef II. císařem Svaté říše římské. Je zcela jisté, že díky tomu mohl císař spoluvládnout se svou matkou Marii Terezií. Ta ale díky své panovačnosti moc příležitostí Josefovi k rozhodování uvnitř říše nadávala, ba naopak. Často se oba dostávali do ostrých konfliktů.

  Josef byl spíše osvícenec, který chtěl celou říši centralizovat pod jeden fungující stát. Zrušit vše co bylo do té doby samozřejmostí, jako robota, jedna víra, zrušení církevních kostelů a klášterů atd. Na toto ale věrná katolička Marie Terezie v žádném případě nechtěla přistoupit. A tak svůj záměr císař Josef II. prosadil až když jeho matka v roce 1780 zemřela.

  Jeho prvním krokem samostatné vlády byl takzvaný Toleranční patent, který i přes odpor církve a zejména papeže 13. října 1781 Josef II. prosadil. Jednalo se o svobodu v náboženských otázkách, kdy každý mohl přejít na svou víru. Dalším nařízením Josefa II. bylo zrušení nevolnictví, což s velkým nadšením přijal každý obyčejný člověk v celé Evropě. Zcela, nebo se aspoň většinově to omezilo poddanství na vrchnosti. Díky tomuto nařízení se rozrostla vzdělanost obyvatel, protože více lidí se tak mohlo vzdělávat i v podnikatelské činnosti, či mnoho obyčejných sedláků mohlo přejít do nově vytvořených továren.

  Patrně největší reformu za Josefa II. prodělala církev. Bylo zrušeno mnoho kostelů a klášterů, které se věnovaly veřejně prospěšným činnostem, jako nemocnice, lazarety, starobince, nebo školy. Některé sloužily jako vojenské kasárny. Ani toto nařízení v prostém lidu v celé říši nezapřičinilo vůči císaři odpor. Ten se dostavil zejména u nás, a to tím, že se císař snažil centralizovat jazyk. Jako jediným měla být v celé říši němčina, což se značně nelíbilo v okolních zemí. Možná i díky tomu v Čechách začalo tzv. Národní obrození, které trvalo až do poloviny 19. století. A přitom právě Josef II. byl jediný panovník habsburského rodu, který do té doby uměl výborně česky.

  Největší kapkou do rozlitého oleje bylo poněmčování příjmení. Tato situace vyvolávala ostrou diskuzi zejména u českých intelektuálů. Císař Josef II. byl sice osvícenecem, ale ne všechna jeho nařízení se setkala s pochopením, a tak, když 20. února 1790 zemřel, zprávu o jeho smrti vlastně nikdo moc neřešil. Ve vídni dokonce zavlála spokojenost a oslava. Praha tuto zprávu nějak nekomentovala, vždyť se v té době chystala masopustní veselice a nikomu se moc truchlit nechtělo. Dá se tedy říct, že císař a král Josef II. zemřel zcela v zapomění a sám.