Expedice Asie a krásné Peršanky

   Naštěstí hoteliér byl fajn chlap a slitoval se nad námi. V podkroví našel místečko, kam nás zdarma uložil a za to, že jsme spali na matracích ve spacácích nás i pohostil, aniž bychom za jídlo platili. Zneužili jsme pohostinnosti a zůstali dvě noci. Po první z nich jsme si naplánovali udělat servis na motocyklech, písek byl úplně všude. V uzamčeném kufru jsem měl kameru uloženou do brašny a igelitové tašky. Prach byl i v ní. Pavel Angelo se tedy převlékl do pracovního, my dva zbývající jsme si stoupli nad něho a servisní práce mohli začít. Výměna oleje, kontrola všeho potřebného, vyčištění filtrů a Hondy Africa Twin byly v naprostém pořádku

  Dalším rozhodnutím bylo udělat v rámci jednodenní přestávky v našem sprintu Asií a procházku po městě. To jsme naplánovali odpoledne. Vymydlení a v civilních šatech jsme opustili hotel, zjistili, kterým směrem se máme vydat a pěšky se po dlouhé době vydali do centra. Ještě připomenutí. Nacházeli jsme se v Íránu v roce 1997. U moci byli i pro místní občany velmi konzervativní islamisté, přestože většina prostých lidí, které jsme dosud potkali, nám záviděla liberální evropské prostředí a přístup k náboženství. Samotní se cítili velmi svázaní a i když se snažili dodržovat zákonem stanovené omezování osobní svobody, v naší přítomnosti se cítili bezpeční a my se tak dozvěděli o mnoha trápeních, která jim islám přinášel. Bohužel v této zemi nadále vládnou náboženští fanatici a situace je tam ještě horší, než při naší cestě.

  Naše kroky vedly do centra dění na místní bazar. Řemeslná šikovnost, vynikající lahůdky (ten svátek, kdy nejedli, byl nějak krátký), zahalené ženy a usměvaví muži, to vše patřilo k místnímu koloritu. Nás však zaujala další věc. Celou dobu nás sledovalo sedm mladých zahalených žen a jeden stejně starý muž, kam jsme se hnuli, objevila se ta skupina také. Byli jsme trošku nervózní, když náhle onen muž přišel a zeptal se nás, nevadilo li by nám, kdyby se k nám jeho partička nepřidala. Vypadlo z něj, že všechna ta děvčata jsou jeho sestry, on je musí hlídat a ony se s námi chtějí prostě bavit. Neměl to snadné, takže jsme souhlasili. Měli jsme nádherné průvodkyně. Slíbili jsme, že kdyby se někdo ptal, jsme oficiální návštěva, kterou dostali na starost. Tím jsme nebyli cizími a mohli s námi hovořit. Ach jo…islám. Nastal vynikající den plný smíchu, provedli nás městem, sem tam jim nechtěně spadnul šátek a my měli možnost uzřít nádherné tváře orámované krásnými vlasy, legendy o kráse Peršanek nelhaly. Jejich bratr byl jen do počtu a občas si rval vlasy, to když došlo k letmým dotekům. Pro ně jsme byli stejně exotičtí, jako ony pro nás.

  Den se chýlil ke svému konci, sestry musely domů a my zase na hotel. Děvčata se rozhodla nás pozvat na další den na párty pořádanou u nich doma. Sice bychom museli zůstat o den déle, ale měli jsme ušetřený čas a tak jsme souhlasili. Rozloučení bylo vřelé, od několika přistál polibek na rtech a bratr přitom málem omdlel. Byli jsme dohodnuti, že nás druhý den ráno vyzvednou na hotelu. Rozloučili jsme se a při večeři jsme se svěřili majiteli hotýlku s naším programem. Zasmál se při dotazu, jak probíhají podobné akce tady. Odpověď byla zvláštní. Zněla takto: ,,Párty v rodinném kruhu je v podstatě stejná, jako u vás v Evropě. Krásné dívky v bikinách u bazénu (znal rodinu, která nás pozvala), světová hudba, vynikající jídlo, pití a zábava. Jen počítejte s tím, že už vás nikdy nepustí a budete se tu ženit.“ A s touto informací a snem o dnu nadcházejícím jsme šli spát. Po probuzení jsme posnídali velmi brzy, a aniž bychom museli moc mluvit, rychle zabalili a pod rouškou přítmí kvapně opustili po rozloučení s rozesmátým hoteliérem město a zamířili k íránsko – pakistánským hranicím. Čekala nás další dobrodružství. Ale o tom zase jindy….

J3.K