Expedice Asie a pokračujeme do Dillí
Po celodenním odpočinku v Amristaru jsme zamířili do hlavního města Indie, do Dillí. Kdo v Indii nebyl, zažil by asi stejný šok, jako my. Po pákistánském venkově, který sice připomíná středověk, ale na druhou stranu je poměrně řídce osídlený, jsme se dostali do míst, kde neexistuje volný kus půdy.
Podél silnice, bylo jedno, je li prašná, nebo ji někdo vyasfaltoval, byly všude domy, chatrče, obchůdky, stany, příbytky všeho druhu. Mohli jsme zastavit na nějaké jídlo, k mání byla Pepsi cola, Coca-cola nikoliv. Místní nápoje jsme radši neochutnávali, nedávaly příliš velkou šanci na poklidné dožití se stáří. Ten den jsme si naložili hodně, Dillí bylo daleko a jet přes 700 km vesnicí vyžaduje opravdu pozornost, hodně fyzických sil a odvahu. Všude jsme byli středem pozornosti, děti nám skákaly pod kola a krávy ležely přesně tam, kde se jim právě zamanulo. Místní jim na rozdíl od nás nevěnovali pozornost.
Pokud tedy vynecháme specifický nepořádek a nepřestávající osídlenost a tím i poměrně nízké tempo, ubíhala jinak cesta v relativním poklidu. Při každém zastavení na občerstvení a doplnění paliva nás očekával rituál s roztlačením Pavlovo motorky. Ale na to už jsme si zvyknuli, takže žádný problém. Silniční prach už nás také nevzrušoval, věděli jsme, že určitě seženeme nějaký hotel s tekoucí vodou. Odpadky podél cesty byly místním koloritem, přeci jen jsme byli v zemi, kde je počet obyvatelstva jiný, než u nás a hygienické návyky mají jiná měřítka.
Nakonec opravdu stačil jeden den k tomu, abychom se dostali do cíle stanoveného. Večer jsme našli vhodné ubytování někde v Dillí a po důkladné očistě zapadli do postele. Za námi bylo 11 dní jízdy, jeden celodenní odpočinek a ztráta jednoho dne při opravě přední vidlice. Přibližně 8000 kilometrů v sedle. Denně jsme tedy ujeli průměrně přes 700 km, zažili jsme písečnou bouři, přimrzli k stupačkám při -12°C v Turecku, poznali pákistánské povstalce, seznámili se s íránskou rodinou a svatbě s jejich půvabnými dcerami včas ujeli, zabili psa a samotní občas unikli podobnému o vlásek. Nikdo nás neokradl, jen jednou prokazatelně chtěl. Rumunský nebožtík v rakvi nás provázel cestou přes Rumunsko přivázaný na střeše Dacie. Byl za námi průjezd sedmi zeměmi, z osmé jsme vyjeli a v deváté se nacházeli. Viděli jsme luxus i bídu, kupovali benzín za 30 i za 10 korun, byli jsme u moře i ve velehorách. A nyní jsme se objevili v jednom z největších mravenišť světa, jehož obyvatele nelze ani sečíst. Co se však dělo dále, o tom v dalším dílu.
J3.K
