Expedice Asie – Dillí a špatné zprávy
Po průjezdu mnoha zeměmi a po seznámení se s různými náboženstvími, přístupy k životu, s chudobou i blahobytem jsme dojeli do Dillí, hlavního města lidnaté Indie. Po první noci prožité v ní nás čekal perný den. Navíc se začala projevovat únava a náznak ponorkového stavu. Ale vše popořádku.
Probuzení po zaslouženém odpočinku bylo příjemné. Pohled z okna už méně, takový nepořádek jsem ještě nezažil, o všudepřítomném skotu jsem už také hovořil. Rozhodli jsme se opustit nevábný hotel, připravili tedy motocykly a z okraje velkoměsta zamířili k centru. Nálada byla trošku ponurá a já pomalu začínal tušit první problémy. Byli jsme na cestě dva týdny, moji přátelé byli velmi mladí a jak se později jeden z nich svěřil, stýskalo se mu po domově. U druhého to byla únava a technické problémy. To vše se nashromáždilo v jednu chvíli, kdy jsme zastavili kdesi v Dillí. Vznikla hádka a vzhledem k tomu, že jsme byli na kruhovém objezdu, dva odjeli každý svým směrem a chudák Pavel s tichým motorem bez pomoci zůstal na místě. Naštěstí jízdou do neznáma horké hlavy vychladli a po půlhodině jsme se všichni sešli znova na stejném místě, odkud jsme odjeli. Náhoda, už nikdy bychom se nenašli.
Řešili jsme však více problémů. Zjistili jsme totiž, že přechod, který nás měl navést do Číny, je uzavřený už 35 let. Jediná možnost, jak se do ní dostat, byl návrat do Pákistánu a přes Himaláje se dostat do Číny a dále do jihovýchodní Asie. Jenže vízum do Pákistánu již neplatilo a na přejezd Číny jsme měli 7 dní, na déle nám vízum nedali. Což by stačilo, pokud bychom jeli po dálnici, nikoliv po silnici s dvoumetrovou vrstvou sněhu. Pro další informace jsme zajeli na naše velvyslanectví. Přístup pracovníků byl tragický. Nakonec nám jen potvrdili nemožnost překonat indicko-čínské hranice i nesjízdnost himalájské magistrály v tomto období a…vyhodili nás ven.
Začali jsme zjišťovat možnost přepravy strojů i nás přes Bengálský záliv. Bohužel země kolem něj spolu moc nekamarádí, a tak spediční firma nebyla schopná dodat takové lodní spojení, které by přepravu umožnilo. Za leteckou přepravu chtěli takový balík, že se nám podlomila kolena, přesto bychom souhlasili, kdyby nám také neřekli, že dostat od thajských úřadů motocykly může trvat i měsíc. Bývali bychom investovali a poté se dostali do Číny, Laosu i Vietnamu, ale nastalé problémy vystavily stopku našim plánům. K tomu technické problémy a narušená psychika kolegů, bylo tedy jasné, že stroje pojedou domů lodí a my letecky. Motorky jsme zabalili do dřevěných beden, rozloučili se s nimi a každý s taškou věcí zůstal stát uprostřed města.
Co dále? Začali jsme se shánět po letenkách do Prahy. Jenže všechna letadla do Evropy byla obsazená na týdny dopředu. To byla nakonec fantastická komplikace. Museli jsme totiž odlétnout do Bangkoku a tam zkusit více štěstí. Měli jsme však dva dny času, ty jsme věnovali poznávání Dillí. Peklo na zemi se střídalo s relativně luxusními čtvrtěmi, slumy a nepořádek byly všude. Přesto jsme za celou dobu ani jednou netrpěli žaludečními problémy. Takže jsme si ty dva dny plnili žaludky, toulali se po městě a nadávali na to, jak jsme Indy podcenili. A za 48 hodin se hlásili na gatu s pasem v ruce a mířili do Thajska. O tom zase jindy….ještě opravdu nekončíme.
J3.K
