Expedice Asie – konečně mimo civilizaci

 Píše se rok 1997, dvojčata v New Yorku ještě stojí a úředníci v poklidu vyplňují své dokumenty v jedné ze dvou jejich věží. Hrozby ze strany islámských separatistů nikdo nebere moc vážně a Usáma bin Ládin se někde v pakistánském pohoří učí střílet. Tři naivní a nevědomí chlápci z Čech si to míří přímo do centra oblasti budoucího ukrývání se nejhledanější osoby na světě. Ale popořádku.

  Cesta po zbytku Íránu utíkala naprosto v pohodě, snad jen kvalita silnice se postupně zhoršovala, to bylo předzvěstí, že ne vše bude dále snadné. Jeli jsme ale za dobrodružstvím, takže plný plyn, já stále v čele a za mnou plápolali moji přátelé, kteří si pořád stěžovali, že letím. Na hranice to sice bylo daleko, ale vůbec nás to netrápilo při uvědomění si, čemu jsme unikli. Možná je také dobré vědět, že benzín v té době stál v Íránu v převodu na naší měnu asi 11 Kč, takže ani to nás netrápilo, navíc až dosud byly benzínové pumpy vždy po ruce, snad jen s výjimkou pouště. Také jsme na nějakou dobu naposledy potkali ženu, což jsme v tu chvíli brali pozitivně.

  Příjezd na hranice byl první lehký šok. Potkali jsme zde český kamión. Konečně jsme dorazili do Orientu, kde bakšiš má svou moc. Celníci neměli moc vůle s námi komunikovat, takže jsme byli rádi, když se nás ujal malý asi desetiletý kluk a začal za nás vyřizovat formality. Rázem šlo vše rychleji a konečná suma za odvedenou práci pro chlapce byla kolem 5 USD. Trošku nám pomohlo, že před necelým rokem projela touto celnicí jiná expedice z Čech. Sice nám svou existencí pomohla překonat celní kontrolu, ale pro změnu srazila sebevědomí. Projeli tudy totiž na…. koloběžkách. Rázem jsme si uvědomovali luxus, který nám naše stroje poskytovaly. Hned po nás překonali podobné nástrahy dva Holanďané v citroenu, kteří měli na střeše kontrabas. Ještě pár dní jsme potkávali.

  Opustili jsme celnici a vyrazili na první kilometry v Pákistánu. Nejdříve bylo nutné změnit své myšlení a přejet na levou stranu silnice, na to se nesmělo pár dalších dní zapomenout. Po několika kilometrech byl další problém najít samotnou silnici. Ta se místy změnila v klasickou pouštní kamenitou cestu, jinde se objevila šotolina. Ale co, jeli jsme na endurech a něco měli na motorkách už za sebou. Tentokráte jsme se rozhodli zastavit dříve, než v noci, využili jsme tedy pohostinnosti velmi chudé rodiny, jejíž dům stál přímo u cesty. Měl dvě místnosti a mezi nimi zastřešený prostor. V jedné z nich bydlely a vařily ženy, její dveře před námi zůstali zavřené, v druhé byly malé děti a hospodářská zvířata, tedy 3 slepice a koza. Na noc byly naše motorky umístěny pod přístřešek, před nimi jsme spali my a před námi ležela většina mužských potomků rodiny. Jídlo jsme pro všechny zajistili z našich zásob, dětem z toho svítila očka.

  Celou noc k domu přijížděly otřískané pickupy plné místních. Nevím jak, ale dozvěděli se o nás a jezdili nás okukovat. Otec rodiny je odháněl, to aby se jeho hosté v klidu vyspali. Dostali jsme se do jiných kulturních dimenzí a také jsme pochopili, proč naše stroje byly uloženy až za nás. Přesto jsme si částečně odpočinuli a připravili se na další cestu. Čekalo nás peklo, nebo měl přijít ráj? Tak o tom v pokračování…..

J3.K