Expedice Asie – no to jsem nezažil

  Ráno jsme moc nespěchali s odjezdem, teplé peřiny se hodily a měly působit jako balzám na naše těla. Zatím naše cesta připomínala trochu sprint, důvodem byl harmonogram, který jsme si stanovili a předpokládané problémy v dalších zemích, které nás mohly zdržet později. Cesta do Ankary a dále komplikací být neměla. Možná nás měla varovat vzdálenost od moře, nadmořská výška a blízkost velehor. První kilometry ani nenapovídaly o ničem dramatickém, a pokud nebereme v potaz teplotu kolem -3°C, cesta ubíhala pohodově. Silnice odpovídala evropským standartům, byla rozhodně lepší, než v Rumunsku a Bulharsku. Ankaru, hlavní město Turecka, jsme minuli v slušném tempu a rozhodli se ještě pokračovat dále.

  Problémy začaly za ní. Čím více jsme se přibližovali ke kurdským územím, zvyšovala se četnost policejních kontrol. Rozhodli jsme se cestu ten den ukončit, hledali jsme tedy ubytování. Hotel jsme nesehnali, ale měli jsme štěstí na vynikajícího člověka. Paradoxně to byl zlatník. A tak naše špinavé motocykly přečkali noc v teple a za výlohou…zlatnictví. Ano, čtete správně. V sousedství prosklených regálků plných zlatých šperků.  My jsme byli uloženi u těchto pohostinných lidí a po vynikající večeři jsme si příjemně odpočinuli.

  Také snídaně byla přínosná, venku stále pod nulou, takže nezbývalo, než se pořádně zabalit a vyrazit směrem k turecko – íránským hranicím. Poděkovali jsme, vytáhli stroje z toho luxusního prostředí a nabrali kurs směr…..holomráz. Cílová oblast byla Erzurum, nejlépe však co nejvíce u hranic. Trasa byla jasná, bohužel jsme nabírali zdržení díky policejním kontrolám. Naše pasy se plnily kontrolními razítky. Na jednom z mnoha stanovišť nám bodrý policista odebral jednu z motorek a se slovy, že kdysi v Ankaře jezdil na skútru, zmizel. Prý ji jede ukázat rodině. Po dvou hodinách jsme se s ní rozloučili a začali přeskládávat bagáž tak, abychom odjeli na zbylých dvou. Náhle se z dálky ozval povědomý zvuk a k naší obrovské radosti se dotyčný důstojník objevil. Nádrž byla sice prázdná, ale stroj nepoškozený. Razítko získáno, navíc jakýsi cár papíru, který nám dále pomáhal bez potíží projet kontrolami.

  Teplota se snižovala a v extrémním okamžiku byla na -12°C. Nebyla to žádná velká legrace, ač kolorit byl nádherný. Velehory v nevelké dálce, na motocyklech ledové krápníky, ty jsme připomínali i my. Blížili jsme se k hranicím. A pak to přišlo. Na kopci vojenské stanoviště, pod ním kostky, sníh a přítmí…v minimální rychlosti mne potkal pád č.2. Přední kolo si dělalo, co chtělo, takže naložená hondička sebou švihla o zem. Lehce odřený blatník, jinak nic. Jen únava a mráz. Vojáci přispěchali na pomoc a divili se, že ještě nebydlíme, v noci tu bývá -36°C. Ujížděli jsme k nějakému hotelu. Únava byla značná a před jistým penzionem jsem sice zastavil, ale boty byly přimrzlé ke stupačkám a já se se zastaveným strojem skácel na zem. Kluci se mohli potrhat smíchy.

Nicméně bylo obsazeno, takže jsme museli ještě pár desítek kilometrů popojet. V městeéčku obyvatelstvem připomínající Chánov, s hořícími pneumatikami všude a rozdováděnými výrostky házejícími po nás šutry, jsme našli hotel. Byla v něm na recepci i česká vlaječka. Ubytovali jsme se, vykoupali v horké vodě a nebýt toho, že při zavření dveří vypadla futra, nacházeli jsme se v místním nadstandartu. Turecko se další den mělo stát minulostí. Ale…necháme si to na jindy.

J3.K