Expedice Asie , z Kvéty pryč a do hor…

  Nejdříve je třeba upozornit na skutečnost, že ani srážka se psem nebyla dobrým důvodem pro mé přátele k tomu, abych se vrátil do čela výpravy. Takže i druhý start z Kvéty byl poznamenám špatným rozhodnutím kolegů a já musel zase na konec. Ještě před startem této etapy jsme nedali na doporučení místních a místo snadnější cesty na jih jsme zamířili do velmi nebezpečných hor, kde se neustále válčilo a oblast kolem Karáčí a Lahore byla je a nadále bude považována za jednu z nejnebezpečnějších. Pokud lehce odbočím, je pro mne nepochopitelné, proč se před více, jak jedním rokem vydala dvě osamocená děvčata do místní oblasti a všichni jsou překvapení, že je unesli.

  V době naší výpravy se psal rok 1997 a doba byla o něco méně bouřlivá, pokud jde o islámské radikály. Usáma bin Ládin byl ještě poměrně umírněným a méně známým, než po roce 2001, přesto bylo pohoří v Pakistánu táhnoucí se od Kvéty směrem k Lahore dosti nebezpečným územím. Provoz na silnicích doplňovala nejen různá zvířata, ale často i pickupy plné ozbrojenců a armáda. Čím více jsme se vzdalovali od posledního noclehu, tím jasnější nám bylo, kam se asi ženeme. Silnice se občas ztrácela, museli jsme výrazně zvolnit, ne všude bylo možno zakoupit benzín, o jídle ani nemluvě. A pak přišly události dne, které měly dopad na další putování. Tou první byla situace, kdy oba moji přátelé lehce poodjeli a na mne uprostřed silnice široké 2m čekal místní borec s napřaženou sekyrou a rozhodl se sebrat mi motorku. Chvilku jsem zvažoval, co dál, to už jsem stál. Ale adrenalin mi zabránil to otočit, nechal jsem si přilbu a na banditu se rozeběhl s hurónským křikem a velkým nožem v ruce. Asi se zalekl a i s nástrojem zmizel kdesi v šutrech.

  Nasedl jsem a chtěl dojet kamarády, což se mi sice záhy povedlo, ale bohužel opět doplatili na to, že jsem byl odsunut dozadu. Skončili totiž po vzájemné kolizi ve škarpě, dá li se takto nazvat díra vedle cesty. Důsledek nepatrné havárie byl však dramatický a projevil se o pár kilometrů později. To už jsem opět vedl výpravu. Zastavili jsme na takovém náznaku odpočívadla. Během pěti minut nás obklopilo kolem dvaceti ozbrojenců. Při svlékání bundy se objevil na mých zádech můj velký nůž a velmi nepříjemně je zaujal. Odstrčili mne od kolegů, zacvakaly závěry na zbraních, bylo to drama. Chvilku jsem nechápal, než jeden z nich došel ke mně a ukazoval na mou dýku. Oni se mne báli, byl jsem ozbrojen. No, musím říci, že já jich ještě více. Nicméně mne napadla spásná myšlenka. Vzal jsem nůž do ruky a opatrně přešel k jejich náčelníkovi. U pasu se mu houpal svazek cibule, mimochodem vynikající a sladké, jako jablko u nás. Svým nožem jsem spodní uřízl a začal ji loupat. Pochopili, že to není zbraň, ale jen třiceticentimetrová čepel sloužící pro potřeby naší polní kuchyně. Ještě větší radost měli, když jsem ukázal místo výroby – Pákistán. To byla náhoda, koupil jsem ji kdysi v nožířství u Staromáku v Praze. Stal jsem jejich se přítelem.

  Bohužel v tu samou chvíli se objevil následek poslední kolize spolucestovatelů, při srážce se poškodilo relé Pavlovo motorky a odnesla to baterka. Na místě jsme provizorně opravili kabeláž a pokračovali směrem do hor. Na Pavla padla únava posledních dní a při manévru otáčení navíc z motorky v minimální rychlosti spadnul. Nic se mu nestalo, ale bylo jasné, že musíme odpočívat. Což se nám nemělo podařit. Cesta před námi byla náročná, Pavlova Honda stávkovala a přestala startovat, museli jsme ji roztlačovat. A to jsme ještě netušili, že nedobíjí, což znamenalo vážné komplikace, které následovaly. Byli jsme v zemi povstalců, islamistů, ženy byly celou dobu kdesi schované a jeden ze strojů vykazoval známky neschopnosti pokračovat. A den tím nekončil, ač se blížila noc….O tom ale zase zítra.

J3.K