Je to úplně k ničemu

  Patálií s elektrickým proudem jsme si v posledních letech užili přespříliš. Především jeho cena stoupnula i díky současné vládě do nadpozemských výšin a leckdo začal extrémně šetřit. Skvostem k jeho výrobě se staly zelené zdroje. O jejich pseudozelenosti se vedou dlouhé diskuze. Solární elektrárny hyzdí krajinu, jejich produktivita je kolísavá a po stránce ekologicko-ekonomické je lze považovat za špatný vtip. Vyrobit cokoliv je většinou jednodušší a obhajitelnější než konečná likvidace již nefunkčních celků. Platí to pro mixér, auto i fotovoltaický panel, potažmo jakoukoliv baterii. Tu k solárním elektrárnám nutně potřebujete, přičemž degradace těchto zařízení znamená vcelku solidní náklady na obnovu. Větrné elektrárny jsou ještě větší unikát, protože jsou drahé, poruchové a jejich stavba, výměny součástek a konečná likvidace představují černou můru v mysli těch, kteří to s přírodou a planetou myslí skutečně dobře.

  Vše výše uvedené je známé, jen ne uveřejňované. A nyní méně podstatné, když jsme viděli, co se stane při povodních a záplavách. Kamkoliv se voda dostane, nadělá paseku. Přestože je pro nás životní potřebou a ani dromedár bez ní neomezeně dlouho nevydrží, ve větší míře na nevhodném místě umí škodit. A to nejen odplavením skromného příbytku či jeho devastací. Stačí pár kapek v elektrických rozvodech a vše poháněné elektřinou zkolabuje. Náhradní zdroje, světe div se, pohání benzín či nafta. Zrovna tak vozidla či čluny záchranářů. A to netušíme, jak se v praxi zachovala všechna ta solární zařízení poté, co panely zůstaly nad vodou a dále vyráběly proudík, zatímco uložiště setrvala ve vodní lázni. Nám však stačí to, že utopený transformátor v pražské ulici museli na pár dní nahradit dieselelektrickou centrálou a vodu čerpat benzínovými čerpadly. Celý Green Deal se ukázal být najednou naprosto zbytečným seznamem směrnic sestaveným imbecilním společenstvím kdesi v suchém Bruselu.

   Bez elektřiny nejdou další moderní vymoženosti. Vynechme ledničky a pračky, většina těch potopených skončí na sběrných dvorech. Dny Marianne jsou pryč, takže se budou nové pořizovat bez slev. Podstatné jsou platební terminály. Včera jsem shodou okolností nakupoval cosi v OBI a nešly jim platby kartou. Fronta u pokladny byla dlouhá, ale šel jsem na řadu hned, protože jsem byl schopen vytáhnout čtyři a půl tisíce z kapsy a nákup tak uskutečnit. Pro jiné byly problém i dvě stovky a stali se objektem jistého mého ušklíbnutí. Chlap, který nemá u sebe ani 200 Kč, není chlap. A na postižených oblastech nyní těch terminálů nejdou stovky. Včetně bankovních. Centrály umí stáhnout z účtů peníze na dálku a trvalé příkazy odchází, ovšem koupit si pečivo už je leckde zásadní problém a bez hotovosti nepřekonatelný.

  Celá ta moderní doba je tak spíše výzvou než k žití. Mobilní telefony bez signálu, mrtvé platební terminály, elektroauta připomínající v tuto vypjatou chvíli předražené odstavené nesmysly, to vše musí být varováním i před jinými možnými situacemi, než jsou povodně. Ona totiž ta moderní doba není až tak dokonalá, aby dokázala eliminovat běžné pohonné hmoty, platbu v hotovosti, zlato si i pod vodou drží svou cenu na rozdíl od všech ekologických materiálů, teplo vyrobí dřevo jistěji než moderní a elektronikou nabitý utopený kotel. Nepatrné množství CO2 je rozhodně lepší, než do zimy schnoucí mokré zdivo. Spíše se tedy v důsledku zdá, že Green Deal, různé další technologické vymoženosti stojící na elektronice a elektřině mají více omezovat, než dokážou být za každé situace užitečné. Je jen na vás, kdy vám to všem dojde.

Jindřich Kulhavý