Plýtvání….

   V každé z těchto epoch byli někteří jedinci schopnější, než zbylý dav. Občas se relativní blahobyt týkal celých národů. Kdysi k němu vedly především dobyvatelské úspěchy, v době nynější jsou některé země bohaté především díky velkým nerostným zásobám, případně vyspělé ekonomice, nebo po okraj trezorů napěchovanými bankami majetkem, ke kterému se nikdo radši nehlásí. Příkladem může být Brunea, Dubaj a Švýcarsko.

  Je jedno, ve kterém století bychom se kolem sebe rozhlíželi, v každém údobí se objevili mocní, kteří vzestup vlastní osoby dávali více na odiv. Potřeba ukázat svůj úspěch, zvýraznit své vítězství, projevit svou nadřazenost, byla často tak silná, že dotyčný plýtval prostředky natolik, až jej nakonec zlikvidovala. Přestože snaha překonat ostatní byla, je a vždy bude dostatečným důvodem k vytváření pomníků, které budou dotyčného připomínat po mnoho generací. Často se jednalo o pouhé rozhazování a zbytečnost. Vznosné paláce, mohutné sochy, megalomanské projekty, to vše patří mezi mnoho jiných atributů, které nás odlišují od zvířat. V tomto případě bohužel negativně.

  Zatímco živočišná říše vyniká neskutečnou praktičností a celá příroda schopností totální recyklace, lidstvo se naučilo plýtvat svými prostředky a dovedlo toto své umění k dokonalosti. Jen málokdy vnímáme u zvířat období, ve kterém se jejich chování může podobat lidskému. Příkladem je lov lososů, při kterých si medvěd ukousne vždy jen nejlepší kousek a zbytek zahodí. Jenže….ten zbytek se nakonec stejně stane kořistí jiného strávníka a nepřijde k zmaru.

  My lidé to máme jinak. Zákony trhu jsou neúprosné, inovace střídá inovaci, cenová válka hoří, zaměstnanost a odbory diktují. Musí se vyrábět. Ač se to zdá nelogické, továrny produkují i to, co neprodají. Viděli jsme fotografie obrovských ploch zaplněných mnoha stovkami nissanů a peugeotů, které se nikdy nedostanou k svému majiteli, přestože neujeli ani kilometr v běžném provozu. Tato parkoviště s výrobky různých značek nejsou výsadou jen Velké Británie a Francie, ale nalezneme je i v USA a Japonsku. Automobilky by auta mohli výrazně zlevnit a prodat v rozvojových zemích, ale obchodní politika je proti a jasně velí – rozebrat a recyklovat. Takže nově vyrobená vozidla se nechají řádně oreznout a poté se sešrotují a ze zbytků se postaví zase nová, která se časem opět dostanou do stejného kolotoče.

  O automobilech víme, ale podobné to je jistě i s elektronikou a dalšími produkty. Především potravinářský průmysl se vyznačuje velkými přebytky a nechtějme někdy radši vědět, kde a jak končí zbytky. Bohužel jen v zemích, kde neexistuje hlad. Jsou místa, kde se cokoliv, co se dá sníst, cení nade vše.

  Mrháním prostředky lze nazvat především utrácení arabských šejků. Ropná ložiska pod jejich zeměmi z nich udělaly neskutečné boháče. Známkou jejich úspěchu se stala například výstavba v Dubaji. Místo, kde kdysi byla jen poušť, je zastavěné luxusními stavbami trhajícími rekordy v ceně, výšce, rozloze a výbavě. Jenže, ropa jednou dojde a poušť se vrátí na své místo. Miliardy dolarů zmizí v písku, přestože mohly pomoci mnoha lidem aspoň k průměrnému životu. Argument hovořící o tom, jak si kdo své peníze vydělá a utratí, je jeho věc, samozřejmě nelze napadnout, přesto si jistě každý z nás uvědomuje, jakou zhýralostí je minimálně využívaná a energeticky nesmírně náročná krytá lyžařská sjezdovka uprostřed arabského velkoměsta s průměrnou roční teplotou kolem 35°C.

  Vyjmenoval jsem jen pár evidentních příkladů plýtvání, vynechal armádní výdaje po celém světě, tuny léčiv v našich lékárnách. V podstatě každý z nás, kdo má v garáži více, jak jedno auto, před domem stále plnou popelnici a v botníku 6 párů bot a ve skříni deset košil, se může počítat k těm, kteří zrovna nešetří. Nicméně je pořád relativně žabař ve srovnání s brunejským sultánem, arabským šejkem, nebo třeba ruským multimiliardářem. Přesto by občas stálo za to při nákupech přemýšlet, nakolik co potřebujeme. Reklama je mocný čaroděj a je jen na nás, podlehneme li jejím kouzlům. Každopádně nás to stojí hromadu našich peněz.

J3.K