Politický hyenismus vs. myšlenkový zkrat

  Nejprve je třeba upozornit na to, že střelec a vrah byl ozbrojen nelegální zbraní. Až na svou hypochondrii se nejevil být nebezpečným, to i přes 3 záznamy v trestním rejstříku. Kde se v něm vzala potřeba zabíjet, to už se nikdy nedozvíme. Jakým způsobem si opatřil krátkou palnou zbraň, to je otázka dalšího vyšetřování a expertízy samotné zbraně. Nicméně černý trh je bohatě zásobený a získat nelegální zbraň je možné. Je však téměř jisté, že nepochází z legálního prostředí. Nepředbíhejme však, policie jistě bude hledat její původ a snad jej i zveřejní, bude li mít co.

  Přestože se střílelo z nelegálně držené zbraně, okamžitě se ozvala řada našich spoluobčanů žádajících přijmout eurounijní směrnici vedoucí k zákazu zbraní. Tato iniciativa Evropské unie obhajovaná zdůvodněním omezení množství teroristických útoků nyní tak častých v Západní Evropě byla v České republice přijata částí veřejnosti s despektem a nevolí. Z historie již víme, že pokud došlo k odzbrojování veřejnosti, pak to vždy bylo z politických důvodů spojených s obavou elit z reakce obyvatelstva na vlastní způsob vládnutí. Čím větší diktatura, tím větší strach z lidu. Což naznačuje, kterým směrem se vládci Evropské unie vydali a kam směřují. To nic nemění na tom, že názor na zbraně v rukách prověřených jednotlivců jsou pro některé solí v ráně a mají potřebu proti nim aktivně vystupovat.

  Legální vlastníci zbraní bychom mohli rozdělit do několika kategorií. Z praktiků, tedy těch, kteří zbraně aktivně používají a nejsou členy ozbrojených složek, jsou největší skupinou pravděpodobně myslivci. Jejich kulovnice a brokovnice jsou většinou rizikem maximálně pro kolegy při lovu, nicméně přísnost při jejich používání je vysoká, a pokud dojde ke zranění, pak to není z jiného důvodu než z nedbalosti. Opilost se již lovcům vyhýbá, čemuž napomohly pravidelné kontroly před začátkem honů. Druhou skupinou jsou sportovní střelci, které lze pravidelně potkávat na střelnicích. Někteří se tím živí, pro jiné jde o vášeň a koníček. Mezi ně patří samozřejmě i instruktoři, provozovatelé střelnic a obchodníci nabízející samozřejmě schválené zboží.

  Zvláštní odrůdou držitelů zbrojních průkazů jsou sběratelé. Ti většinou obdivují preciznost mechaniky, technickou dokonalost a estetičnost. Jsou většinou majiteli více kusů zbraní, ovšem střelbě se věnují pouze okrajově, daleko více o zbraních vědí než to, jak se z nich střílí. Bohužel právě mezi sběrateli se občas objeví nějaká zajímavost, ke které však nejsou ,,papíry´´, nicméně většina z nich jsou zodpovědní sběratelé a jen tak pokušení nepodlehnou. A když ano, tak ne kvůli střelbě v nemocnici.

  Další skupinou jsou ti, pro které jsou soukromě držené zbraně tím, co jim dává pocit bezpečnosti. Těsně po tzv. Sametové revoluci si řada podnikatelů pořídila zbrojní průkazy s vizí, že budou převážet velké částky v prostředí, kde není bezpečno. Po určité době je však přestalo bavit nosit zbraň u sebe, navíc po tak trochu divokých létech v dobách privatizace strach přešel. Z pravidelných návštěv střelnic se staly občasné, a především krátké palné zbraně se přestěhovaly do trezorů. S migrační vlnou, stoupající agresivitou a kriminalitou přistěhovalců, záměrnou neschopností policistů a soudů však dostává vlastní zbraň opět smysl. Přidáme li násilnou povahu islámu a zkušenosti s ní z Afriky a Blízkého Východu, jsou obavy o vlastní bezpečí oprávněné a u žen ještě o mnoho více. Přestože momentálně se u nás nic dramatického neděje, štěstí, jak známo, přeje připraveným.

  Experti doporučují při přípravách na možnou blízkou budoucnost mít doma tři zbraně. Krátkou zbraň se zásobníkem, brokovnici aspoň na 5 nábojů (tzv. pumpu) a útočnou pušku schopnou střílet na krátkou i delší vzdálenost. Shodou okolností jsou právě tyto zbraně trnem v oku Evropské komise a snaží se je našim občanům odebrat. To i přesto, že všechny teroristické útoky jsou spojované s nelegální výzbrojí pocházející z kriminálních aktivit, vojenských skladů a od překupníků pohybujících se v oblastech, kde je zbraní stejně jako lidí. Zbrojařské koncerny chrlí totiž více produktů, než kolik jich přiznávají, vždyť po drogovém průmyslu jde o druhý nejvýdělečnější nelegální byznys, dokonce zajímavější, než je farmacie. Zločinci, teroristé a gangy si zbraně opatří vždy. Neukradnou je soukromým majitelům, ale pomocí obchodníků, pašeráků, diktátorů a v krajním případu i zručným malovýrobcům si je prostě opatří. A nebudou li mít obavu z možného protiútoku a momentu překvapení, budeme předurčeni k porážce.

   Jak je vidět na západ od nás, absence legálně držených zbraní mezi obyvatelstvem bezpečnosti nepřispívá, naopak jsou oblasti, například v Itálii a Švédsku, kde žije místní obyvatelstvo ve strachu. Švédové dovedli svou kapitulaci k dokonalosti a trestají i ženy vlastnící primitivní obranné prostředky v podobě např. pepřového spreje.  Národ, který nebrání své ženy, matky a děti, nemá právo existovat.

  Událost v Ostravě je tragická. Vrah potrestal sám sebe, to ale nikomu z pozůstalých nepomůže. V hlavní roli nebyla ve skutečnosti jen zbraň, ale především blázen, který ji držel v ruce. Podobným situacím lze těžko předcházet, předpovídat je. V historii lidstva se podobné tragédie stávaly, stávají a stávat budou. A to nejen v Londýně, Paříži, Berlínu, ale i u nás. Odpůrci zbraní nechť si uvědomí, že ve Velké Británii, kde legální střelné zbraně mezi občany nejsou, zaznamenáváme řadu násilných činů vedených jejich bodnými a sečnými deriváty. Volání po odzbrojení Čechů jsou tak pouze ukázkou moci. Teroristé jsou výsledkem chyby v systému. Osamocený vrah, střelec či jinak ozbrojený jedinec není vzorkem chování veřejnosti. Je to koncentrované zlo vzešlé z osobních problémů. A to ovlivnit nedokážeme.

J3.K