RÁNO (tehdy) MALÉHO CHOVATELE

Tak začal i můj běžný jarní den ( toho času před lety, jsem se musel přestěhovat z Chomutova, při shánění nového bytu, na měsíc k rodičům do RD v Klášterci nad Ohří ). Se stále pomalejším tempem jsem se ale mohl věnovat všemu, co jsem musel udělat. Pod zvyšujícím se tlakem v hlavě, až po děsně unavené a otupělé klouby na nohách. S pocitem, že snad tahám dvě konve v rukách. Večer jsem si šel s úlevou lehnout, v horečkách. Nos jako vodovodní potrubí, které nejspíš někde prasklo a hodlalo strhnout moji peněženku alespoň skrze papírové kapesníky. Děkoval jsem Bohu, že jsem si konečně mohl vydechnout.

V hluboké půlnoci zjišťuji, že se mi zřejmě zadařilo, i přes ustavičné smrkání, usnout, neb mě až ve tři ráno probouzí netradiční zvuk - zaposlouchám se… Áááá, někomu houká auto. Haha, asi pod ním leze nějaká kočka. Zasměji se, otočím pod peřinou a zavřu oči. Uběhne chvilka. Pak ještě jedna. Jenže auto houká vesele dál. Podívám se na hodiny, ona už uběhla půl hodina a auto hučí dál. To už si začínám říkat, který majitel je tak ujetej, že ho neslyší?!

Strčím hlavu pod polštář a snad zázrakem usínám na další půl hodinu. Jenže ten pronikavý houkající zvuk mě opět probudí. Ono to auto totiž stojí skoro pod naším domem. S horečkou a bolestech v kolenou se zvednu z postele a chvilku ho sleduji z okna.

Slyším se, jak říkám nahlas: "Ta bestie snad nikdy nepřestane."

Postupně vidím vybíhající sousedy, jak buší u našeho povedeného souseda na dveře. MARNĚ. Soused, neotvírá a auto hučí dál. Pracuje jako hospodský, čím to asi bude.

Nebaví mě to, tak zvednu mobilní telefon a ťukám 156. Chvilku poslouchám vyzvánění. Konečně se ozve hlas na druhém konci. Pan policista je však bohužel z centrály z Chomutova. Samozřejmě se ze zvyku představím jako Bardoun Věroslav a nezapomenu recitovat ještě veškeré nacionále firmy, pro kterou pracuji - sám sobě se v duchu zasměji a požádám ho o číslo na policii v Klášterci nad Ohří. Ochotně mi ho dává a ještě se pobaveně zeptá, co to tam houká.

Vytáčím policii v Klášterci nad Ohří. Poslouchám dvojí přesměrování, než to někdo zvedne. Mezitím otevřu okno dokořán, aby to houkání bylo ještě více zřetelné a vyprávím policistovi, zda by se na to auto mohl přijet někdo podívat, že tu houká už od tří hodin od rána. To už jsem zcela vzhůru a je ze mě zase člověk, protože jsem se představil už jen jako Bardoun Věroslav.

Policista přitaká, že je to šílený kravál, že tam pošle hlídku. A pozooooooor, ta přijela opravdu během minuty - policie je totiž od našeho rodinného domu vzdálena cca 500m. Tam ten kravál asi nedošel.

Sleduji z okna dál dění a u nosu střídám jeden kapesník za druhým. Z přivolaného policejního auta vystoupí policistka a bezradně běhá kolem onoho bláznivého vozu. Střídavě bouchá na dveře domu majitele a zvoní na zvonek. Je mi jasné, že jít spát už asi nemá cenu. Už je totiž před šestou ranní. Děj se nehýbe a tak si mezitím uvařím čaj a dál pobaveně sleduji policistku, která kolem auta a domu běhá s rukama na uších.

„Vždyť to auto zas tolik nehouká?“, říkám si. Aha, máme plastová okna. Tak otevřu ventilačku. To auto je prostě na ránu.

Policistku sleduji dále už půl hodiny s druhým šálkem čaje v ruce. Střídavě volá někam vysílačkou a skoro už kope do dveří domu na majitele. Zázrak! Pan majitel se konečně vyvalil z okna ve druhém patře jeho domu. Policistka si drží rukama uši a něco na něj křičí. Dedukuji, že jí asi moc přes sirénu nerozumí. Mačká cosi v ruce. Auto houkat přestalo. Policistka s naštvaným, přesto ledovým klidem, kárá majitele vozidla. To už situaci ale do ruky přebírá můj druhý soused, který si teda servítky rozhodně nebere. Vše je postupně vyřešeno, majitel zaleze nazpět do domu, sousedé se rozejdou, policisté nasednou do auta, udělají kolečko na křižovatce a jsou také pryč.

V ten moment klidu se auto znovu rozhoukalo. PARÁDA. Řeší se znovu naprosto stejná situace. Tentokrát jsem v tom nevinně – já policii už nevolal. Majitel už je venku a mačká čudlíky na svém ovladači, kárán dokola naším druhým sousedem a policií. PŘESTALO TO! Stejný scénář – všichni zmizeli.

Hurá, půjdu si tedy lehnout. Pomyslím si, že se zachumlám tiše alespoň ještě na okamžik do peřiny. Neuběhne ani pět minut, když přes otevřenou ventilačku zaslechnu skřípat tu opelichanou opeřenou bestii na střeše. Vrabec sídlící pod sousedovo střechou! Je mi jasné, co se bude dít dál. Z vedlejšího pokoje se začne ozývat rozjařený křik mých tehdy 4 andulek. Někdy mám pocit, že mi to ten opelichaný smeták dělá schválně (že sedí takto oproti u mých oken), a hřeje ho, že má spíše úspěch u těchto exotických ptáků, než u svých domácích samiček. Samozřejmě, že jak začnou řvát po ránu andulky, probudí tím agapornise, kteří se nadšeně svým pískáním ochotně přidají. Hotový koncert v čele s nejlepším českým dirigentem. Nadšeně bych se hned s někým podělil.

Vzdávám se. Ležím a směji se na celé kolo. Štěstí, že alespoň chřipka zázrakem ustoupila. Popadnu kapesník a zkušebně se vysmrkám. No nádhera, nos mám tak popraskaný, že mám pocit, že držím místo kapesníku v ruce červený prapor.  A tak vstávám a píšu tento příběh.

Tohle není totiž Klášterec, to je Blázinec. Kupte si tu RD či byt - DOPORUČUJI!!!

A tak přeji všem krásné a ničím nerušené ráno. Jdu si uvařit ještě jeden čaj a budu doufat, že ten pracovní den nebude stejný, jako ten ranní.

 Dodnes na tuto příhodu u svých rodičů se smíchem vzpomínám. Je to už hodně let a mnoho se změnilo. Bydlím v Chomutově v lokalitě, kde prostě vrabci nejsou a dům oproti je dostatečně vzdálen, než aby bylo nějakého vrabce popřípadě slyšet. Andulky již nemám pouze 4, ale rovnou celé hejno. A pokud mě přepadne někdy chřipka, jako zrovna nyní, nikdy se neubráním této vzpomínce – některé okamžiky v nás prostě zakoření.

A tak jsem si dnes užíval toho, že jsem nemusel po ránu vstávat do práce, ale mohl jsem spát a místo malých agapornisů, mi z budek pískají mladé andulky a společnost mi dělá Kukina – můj Papoušek nádherný.

Já a Kukí ráno 

S pozdravem

Věroslav Bardoun