Vlastní názor…

  Jsou různé druhy lidí. Někteří jsou velmi zaslepení vlastní osobou a směr jejich myšlenek určuje dění v blízkém i vzdáleném okolí. Nepřipouští diskuze, nesouhlas berou jako osobní útok a neuznávají možnost, že by se mýlili. Jejich opakem jsou ti, kteří svůj názor nemají vůbec. Celý svůj život jsou ve vleku jiných, ovlivnit jejich činy je velmi snadné. Paradoxem je, že ti první občas nutně potřebují ty druhé, například v politice jde o dokonalou symbiózu. Někde v meziprostoru jsou ostatní, jejichž spektrum je sice široké, to proto, že každý je ochoten ustoupit ze svých pozic různým způsoben a nestejně často.

  Ptáte li se, proč tak dlouhá předmluva a k jakému tématu míříme, odpověď je jednoduchá.  Praha je státem ve státě. Aspoň to tvrdí ti, kteří nemají Pražáky v lásce. Pravdou je, že výší rozpočtu, počtem obyvatel, množstvím důležitých úřadů, místem sídla prezidenta i vlády ČR, se hlavní město tak trochu vymyká zbytku českých metropolí. Být v jejím čele je tak velmi ceněnou funkcí a pražský primátor by měl být osobností na úrovni předsedy vlády a na dohled prezidentovi republiky. Nevím, nakolik se to dařilo v minulosti, ale pravdou je, že ti skuteční velikáni, o nichž je jen málo pochyb, těch tu nikdy moc nebylo. Nejen ve vedení Prahy.

  Každá vyšší funkce v naší politice se časem změní v zlatonosnou slepici. Je zvláštní, jak snadno lze přetavit předvolební sliby v pozdější snahu odklonit část prostředků ze společného do soukromého sektoru. I proto je o vrcholné pozice zájem a vede se o ně boj, slepují se koalice a udržují se za společného skřípání zubů. Jenže občas to nevyjde a je třeba sednout ke společným jednáním a řešit změny. Asi tak nějak vypadá politika. Nelze napsat korektní, taková v našich zeměpisných šířkách neexistuje.

  V pražské koalici se momentálně nedá mluvit o klidném období. Pod primátorkou se silně třásla židle, důsledkem jejího arogantního jednání bylo vyslovení nedůvěry vlastními kolegy z vedení radnice patřícím k hnutí ANO. Spory došly tak daleko, že přišlo na řadu setkání mezi paní Krnáčovou a majitelem hnutí. Pokud se divíte použitému výrazu majitel, vysvětlím proč. Respektive dále pochopíte. Andrej Babiš má i v Praze určité zájmy korespondující s jeho podnikáním. Ovládnout vedení města znamená získat klíč k některým dveřím, za nimiž je dostatečné bohatství.  Post primátora je tedy dalším cenným skalpem ANO. A dosazený člověk musí být vděčný. Podobně tak i ostatní radní.

  V zájmu ANO, potažmo Babiše, bylo nastolit pořádek a mít klid na svou bohulibou činnost. Povýšený přístup Krnáčové nepomáhal snaze sdružení mít přívětivou tvář, to i přes její občasnou trefu do černého. Na druhou stranu její přínos pro ministra financí byl v některých případech nesporný, takže došlo k objasnění, v jaké poloze by mělo být chování paní Krnáčové a za to bylo spolustraníkům řečeno, jakým způsobem mají vyslovit důvěru dosavadní primátorce. Tím jsme se dostali k vlastnímu názoru z nadpisu. Vyslovit jeden den nedůvěru a na příkaz rozhodnutí druhý den změnit, to zavání jistotou nedemokratického ovlivňování shora a ztrátou vlastní osobnosti. Jak příznačné pro celé hnutí ANO. Monarcha v čele vládne tvrdou rukou.

  Hořkou pilulkou je, že jedním z podstatných důvodů krize je syn ministra obrany, kterému mnozí říkají protekční spratek, tedy Matěj Stropnický. Po jeho existenci na radnici Prahy 3 zůstala otrávená  pachuť spojená s mnoha sliby týkající se privatizace bytů, končící vyšetřováním policií a zabavením počítače z kanceláře. Jeho pokračující vzestup v kariéře je poměrně strmý, otázkou je, přijde li pád. Nebo tatínek nějak pomůže? Názory mohou být různé, vzájemná potřebnost však lecos vyžehlí.

  Jak vidíte, mít vlastní názor je někdy prekérní.  A nemít ho se často vyplácí. Většinou jde o to, jakou jste osobností, jak jste stateční, kolik za jeho ztrátu dostanete a jak moc jste chamtiví. A právě v tom hledejte vysvětlení lopingu, který v Praze proběhl. ANO opět zaperlilo.

J3.K