Nejsem lékař, ale…

  Mít jakékoliv zranění dříve znamenalo přijet k lékaři, nechat se ošetřit a doufat, že jediný způsob možné léčby je ten pravý. Pokud jste narazili na primáře Sovu, bylo vše v pořádku, měli li jste smůlu, zpackal Vám doktor Cvach vše, na co sáhnul. Naštěstí bylo více Sovů a méně Cvachů. A výběr bez známostí skoro žádný.

  Jaká je situace nyní? Teoreticky lepší, praxe značně pokulhává. Údajně si můžeme vybrat svého lékaře, nemusíme se ohlížet na spádové oblasti, máme tedy volnost. Což je nesmysl. Lékařů je nedostatek, ti nejlepší ordinují v zahraničí za úplně jiné peníze, než by dostali u nás. Ti trochu méně odvážní zůstali zde a jsou li vynikající, mají pár hodin odpracovaných v nemocnici a zbytek tráví ve svých soukromých ordinacích. Takže se prolíná státní zdravotnická péče s tou soukromou. Většinou Vás zrentgenují v státním zařízení, pak si Vás vezme do péče odborník. Možná Vás odoperuje opět ve státním, mít svůj operační sál je neekonomické, ale další péči si nechá zaplatit soukromě. Což by pacient ještě pochopil, kdyby se k tomu kvalitnímu lékaři běžně dostal. Zkusili jste to někdy?

  Vezměme si však vzorový případ a realita je úplně jiná. Úraz v pátek večer znamená návštěvu pohotovosti v místní nemocnici, kde většinou slouží relativní nováčci. Primáře na pohotovosti téměř nezastihnete. Je li úraz složitější, dochází ke konzultaci se zkušenějším kolegou, často však pouze telefonické. Nejde li rovnou o hospitalizaci, dostanete sádru. Zdravotní pojišťovny hradí tu klasickou, za odlehčenou si musíte připlatit.  To si opravdu myslíte? Omyl. Například na pražské Bulovce a v Motole Vás při dotazu na některou z mnoha možností jiné fixace končetiny spraží pohledem a odpovědí je, že se používá pouze klasická sádra, ani podpatek na kdysi běžnou chodící fixaci neočekávejte. Zlomenina palce na noze se tak stává relativním znehybněním standardně na tři týdny. Nejméně.

  Nemyslete si, že zvednete telefon a zavoláte soukromému ortopedovi, který zvolí jiný přístup. O víkendu se prostě odpočívá a v Praze není jediná ordinace, která by měla otevřeno. I tam, kde nabízí více druhů dlah a sáder, prostě v pátek ve tři skončí a máte smůlu. Zkusíte tedy telefonickou konzultaci zajištěnou přes plno známých. Dozvíte se, že těžká sádra je sice levná, ale ne moc vhodná, že palec se dá fixovat ortézou a tím umožnit nejen pohyb, ale zároveň zabránit složitému restartu svalové hmoty u sportovce. Jenže prostě není nikdo, kdo by Vám v reálném čase a místě poskytl služby. Státní nemocnice rozhodně nediskutuje a jen sádruje.

  Myslíte si, že jsme ve středověku? Jisté je, že se naše zdravotnictví potýká s problémy hraničícími s existenčním minimem. Kvalita ustupuje šetření, dobří odborníci odchází, nebo se snaží si zajistit stejnou životní úroveň, jakou mají jejich kolegové v sousedních zemích. Je to jejich právo? Asi ano, je však třeba si uvědomit, že stejná práva by pak měli mít dělníci v továrnách, učitelé, prodavači. Dokud budou zaostávat výplaty většiny obyvatelstva, a toto je bude řešit stejně, jako někteří lékaři, dojde k exodu mnoha profesí a tady zůstanou jen méně kvalitní zástupci všech řemesel. Což povede k další degradaci celé populace.

  Nevím, existuje li nástroj, kterým by bylo možné řídit odchody nejlepších odborníků do zahraničí, možná by to šlo řešit zpětnou úhradou školného v případu, že dotyčný buď opustí náš sociální systém, nebo si jej najme zahraniční společnost, to se netýká jen lékařů, ale vzhledem ke stavu našeho zdravotnictví je třeba na to pomyslet. A samozřejmě zvážit, zda bohatnutí některých zdravotních pojišťoven a jejich managerů je v souladu s tím, proč vznikly. Jinak tu prostě k zlepšení situace nedojde.

J3.K