Sonda do našeho zdravotnictví

  Za místo zákroku byl lékařem navržen pražský Motol. Tento kolos mezi evropskými nemocnicemi patří v mnohém ke špičce a jeho prostory se nadále rozšiřují. Operace probíhají jako na běžícím pásu, věkové rozpětí nemocných je široké, a nutno konstatovat, že na proslulého lékaře Cvacha nikdo z nás nenarazil. Prvním, co zaujme, je povinnost nosit všude ve zdravotnictví respirátor. Druhou je to, že jsme nikde neměli a ani jeden člověk s výjimkou zdravotníka vezoucího mne na sál se na něj nezeptal. A když jsem mu řekl, že jsem ho nikdy nepoužil, sundal si ten svůj s tím, že má ještě někdo rozum. Na oddělení po samotné operaci už respirátor byl k vidění tak půl napůl a když se covid objevil na sousední posteli u kolegy postiženého, mimochodem 3x očkovaného, řešili to jeho převezením na covidovou izolaci, kde byli už čtyři další, ale nikdo dál se netestoval. Což bylo pro nás trochu překvapivé, ale je evidentní, že už tomuto onemocnění nepřikládají zvláštní význam.

  Úroveň českého zdravotnictví byla vždy považována za relativně vysokou a pravdou je, že řada našich lékařů splňuje vysoké standardy, někteří ty nejvyšší. Paradoxem však zůstává pomocný personál, tedy zdravotní sestřičky. Je s podivem, že na tak špičkovém oddělení, jakým je ortopedická klinika, pracuje většina ukrajinské národnosti. Zastoupení Češek je v Motole minimální a zdá se, že bez této zahraniční výpomoci bychom těch operací asi tolik dělat nemohli. Platí to pro všechny druhy personálu s výjimkou doktorů. Je třeba říct že tyto zdravotní sestry nepochází z poslední vlny migrace a nemá to nic spojeného s válkou. Potvrzuje se tak i to, že část našich odborníků skutečně jezdí radši na Západ za většími zisky, ti poté chybí zde. Říkalo se to především o obyvatelích příhraničních oblastech, ale jak jsme už zjistili, jezdí se z celé republiky a nejen do nemocnic, ale také jako ošetřovatelky do movitých rodin Němců a Rakušanů.

  V Motole je však jeden naprosto zásadní problém. Téměř všichni pacienti trpí bolestmi zad způsobenými proleželými matracemi. Na vznesenou stížnost sestra odpověděla s tím, že si můžeme nechat poslat svou matraci. Lékař už to vzal trochu jinak a požádal nás, abychom psali stížnosti na ředitelství nemocnice. K čemu jsou moderní elektrické postele, když na nich ležíte v lavoru vzniklém po předešlých pacientech? Tato vcelku zásadní záležitost tak v jistém směru narušuje jinak velmi dobrý pohled do zákulisí nemocnice. Může Vám nevyhovovat kvalita jídla, ale s tím se dá rozhodně žít. Můžete být naštvaní na termíny operací, na jistou velkovýrobu pacientů, ale to ve chvíli, kdy chcete chodit, není důležité. Nejste li nabob, vše je překonatelné, tedy až na ty proleželé postele. To je vcelku zásadní komplikace, kterou nikdo bohužel neřeší. A je to škoda.

Jindřich Kulhavý