Lvice v kleci…

  Přesto se občas stane, že charakteristika určitého znamení padne dotyčnému nebo dotyčné naprosto přesně. Aspoň z pohledu toho, kdo posuzuje. Naštěstí právě ty základní vlastnosti bývají podávány dosti universálně. I když jsou výjimky.

  Kdysi jsem poznal jistou ženu. Mimochodem velmi půvabnou. Na první pohled sebevědomou, spokojenou vdanou matku dvou synů. Oblečení naznačovalo, že pochází z dobrých poměrů, BMW u chodníku ukazovalo ještě vyšší úroveň. Kultivované chování, prostě radost pohledět. Blonďatá hříva připomínající divokou lvici a její hrdost jasně napovídaly cosi o datu narození. Jak se však často stává, plno věcí bylo jinak. První setkání bylo relativně náhodné, druhé o něco méně a postupem časem jsme si občas zavolali, dali si kávu. Tím jsem měl možnost nahlédnout hlouběji, než jen přes dlouhé řasy do očí. To poznání mi dalo možnost si uvědomit, kolik půvabných a na pohled nedostupných žen žije v kleci, která je svírá.

  I tady vše postupně vyplouvalo na povrch. Vdala se velmi mladá, důvodem nebyla pouhá láska, ale také kulatící se bříško. Nestačila tedy začít ani pracovat a vzhledem k tomu, jaký vztah si s manželem vybudovali, nepodařilo se to nikdy. On světaznalý a schopný jakkoliv vydělat dostatečně dost peněz na to, aby nemusela do práce. Ani o to nestál, uvědomoval si její atraktivitu, zároveň systematicky pracoval na jejím ušlapávání. Když první potomek dosáhl puberty a hrozilo osamostatnění, přišlo na svět druhé dítě. Snad i jako snaha oživit vzájemnou lásku a úctu, zároveň zabránit uvědomění si vlastního já a návratu sebeúcty. Facky se střídaly s nákladnými dárky, dovolené, nový dům, půjčená luxusní auta, ale i zákazy vycházení, křik, neopodstatněné žárlivé scény končící monoklem a prohlubující se nenávistí.

  Měl jsem možnost z dáli pozorovat ten vztah. Čím více jsme se znali, tím častěji byl vidět v jejích očích strach, obava z vlastní neschopnosti, zmizela ta první sebejistota. Občas jsme si povídali, ptala se, co má dělat. Vždy jsem apeloval na to, aby si uvědomila sama sebe a začala si věřit. Obávala se začít znovu, věděla, že dospělý syn žijící pod tátovo vlivem ji odsoudí, bála se udělat jakékoliv závažné rozhodnutí. Pak jsem ji nějakou dobu neviděl. Ozvala se až po pár měsících. V jejím hlase bylo cítit napětí, ale zároveň zněl pevně a rozhodně. ,,Rozvádím se.‘‘ Byl jsem překvapen. Udělala razantní rozhodnutí a šla do nejistoty, kterou byla vykoupena její svoboda. A svůj záměr dovedla do konce.

  Odstěhovala se, po dvaceti letech si našla poprvé práci, postavila se na vlastní nohy. Exmanžel žárlí dál a nemůže se smířit se ztrátou svého domnělého majetku, za který ji považoval. Starší syn ji odsoudil, mladší se stává střetem zájmů. Ale dokázala to. Možná se skřípěním zubů, s rizikem, co se stane, vědomím, že sama dlouhých dvacet let stagnovala, což jí přineslo komplikace při hledání zaměstnání.

  Přesto má právo být pyšná sama na sebe. Poprvé smontovala sama postel pro syna, zkusila vymalovat a i když se to nepovedlo, udělala konečně něco podle svého. Má před sebou ještě mnoho složitých situací, ale stala se sama sebou, probudil se nový člověk. A mne napadá otázka. Kolik je takových žen v majetku mužů? A kolik z nich vypadá na ulici atraktivně, spokojeně a vyrovnaně? Tedy pokud zrovna doma neschovávají své monokly…..

J3.K