Monika Kalábová a její zastavení - Kde začíná a končí láska?
Prý „ jaký si to uděláš, takový to máš“, řekla mi kolegyně, když jsem ráno zasedla k pracovnímu stolu, na kterém se válela hromada nedodělaných faktur z pátku. Roztrhl se pytel dobrých rad, jak žít, chovat se a nechovat. Lidé jsou „nakopnutí“ k transformaci vědomí, zaručeným fungováním metod jak pozvednout sebevědomí a motivováni ke konci prokrastinace. Ve výsledku fungujeme všichni tak nějak pudově.
Ruka nervózně otvírala domovní schránku a tak jak jsem si nechtěně myšlenkami a strachem přivolala, uvnitř ležel další dopis s červeným pruhem. Adresováno mému muži. Tomu, který zmizel v nedohlednu a nechal mne a naše dvě děti napospas osudu. A opět stejné řádky, jen jiné jméno společnosti, která pohledávku vystavila a prodala na Kajmanské ostrovy. „Uhraďte nejpozději do 29. března“, s pozdravem šéf právnické kanceláře kdesi v tramtárii. A milion čísel proč, kdy a za co. Vyšplhala jsem se slzami v očích do patra v domě jeho rodičů. Dvě prázdné místnosti, kde se jedna tvářila jako kuchyně bez spotřebičů a v druhé se na dvou postelích krčily moje děti. Veškerý můj majetek. Zato dluh, který vytvořil během manželství 3 000 000,- Kč. Později jsem si v „klubu“ zadlužených manželek paradoxně blahořečila, že „pouze 3 000 000,-. A každý sudý měsíc soudní předvolání a další a další exekuce…
Náš nový život začal v nepěkné čtvrti mezi lidmi, kteří se podobali spíše bezdomovcům. Sociální pracovnice, která přišla naše hnízdo na udání několikrát zkontrolovat byrokraticky a striktně diktovala jak se má správná máma chovat. Ve výsledku mi ale dopomohla k nové ledničce, na kterou mým dětem přispěl stát. Ano, i já jsem děkovala za sociální dávky!
Práce mi zabírala 16 hodin denně, víkendy, svátky, byla únavná, ale kupředu mne hnalo vědomí, že každým dnem ukrajuji malý kousek ze zklamání, napětí, vzteku, nenávisti i bezmoci a že konec přece jednou musí přijít.
A přišel, snad jsem si ho v úmorných stavech beznaděje vyprosila. Jiná schránka ve stejném městě. Otevírám ji, ale už spíše se setrvačnosti a bez emocí. Výpis z Centrálního registru dlužníků mi za sto korun oznamuje, že všechny pohledávky jsou splaceny a že dalších pět let nemám žádat o žádnou půjčku, úvěr. Ten den jsem byla nejšťastnější tvor na světě. Teprve teď začal nový život. 10 let za námi a já se rozkoukávám a začínám v klidu vnímat každodenní maličkosti…
Jestli někdo někdy řekl „co tě nezabije, to tě posílí“, tak v mém případě to platí dvojnásob. Nic se neděje jen tak. Co se má stát, se stane. Že by „karmická vina“?. Ať tak nebo tak dnes jsem šťastná, usměvavá a silná žena rozhodnutá bojovat s jakoukoliv překážkou.
Monika Kalábová
