Monika Kalábová a její zastavení - Můj milý deníčku
www.inadhled.cz Noc, kterou jsem musela podpořit čtyřmi deci vína, abych usnula, byla k ránu nekonečná. Každou hodinu bdění jsem měla pocit, že ráno už se nikdy nekoná. Že se jednoduše odstěhovalo a tma bude trvat dalších 30 let, než umřu.
Svítá…dočkala jsem se. Jak by ne, když jsem prosila všechny Anděly strážné. Ostré slunce rozpouští jinovatku na stromech i trávě, která vystrkuje první zelená stébla. Bojuje o každý paprsek, aby nalákala bosé nohy.
7:50 a.m., kontroluji hodiny a sama sobě předstírám, že jsem klidná. Pobíhající z pokoje do pokoje mé oči uvíznou vždy na ciferníku. Už bude osm …dnes asi nezavolá. Se sklíčeností usedám k počítači a kontroluji poštu a bez myšlenek otevírám všechny ikony na ploše. Jaký to má význam, ptám se sama sebe. Neklid si pohrává i s mými prsty a já nejsem schopná odpovědět na pár mailů.
8:03, zmatenost přetíná vyzvánění telefonu. První myšlenka…máma zase něco potřebuje.
Na displeji se objevuje Jeho jméno. Nechám aparát třikrát zazvonit a potom teprve stisknu zelené tlačítko. „Ahojky“ ozve se z mikrofonu. Mé srdce buší rychlostí anglického plnokrevníka . „Krásné ránko, lásko“, srdce už buší raketovou rychlostí a já se zmůžu na „Ahoj“. Nevím proč, ale instinktivně se protahuji a po několika jeho větách jsem klidnější. Dnes se uvidíme, poprvé. Je to jisté.
Honem napustit plnou vanu bublinek, poslat vodou pryč šampon z vlasů a další půl hodinu se do zrcadla ujišťovat, že s turbanem na hlavě se mu určitě líbit nebudu. 11:00 a.m. . Vlasy jsou suché. Přichystané stejně jako já na pohlazení .
Nejde to vydržet, 13:00 p.m.. Čekám před obchodem tak, jak jsme se domluvili. Instinktivně jdu k „jeho“ autu. Co kdybych se zmýlila? Ne.
Venku vládne silný vítr přehlušovaný našimi slovy. Ruku v ruce vnímám jeho velké a teplé ruce. Před námi se otevírá pohled na celé město a jeho prsty rozepínají modrou péřovou bundu. „Zahřeju tě“. Schoulím se k jeho hrudi a nechávám se unášet miliony polibků, které ochutnávají má ústa. Zlehka přejíždí dlaní po mých vlasech a zachytává jejich vůni. Prsty ve ztracenu nachází má ňadra, šíje žárlivě volá po doteku. Vzrušení dosahuje maxima…V hlavě si představuji nekonečně scénářů. Chci ho! Scházíme spolu z velkého a blátivého srázu. Jako bychom se znali sto let. Laskavé objetí a silné i nenápadné polibky. Loučení…ale oba dva víme, že je jedno z posledních a další měsíce a roky budou patřit našim dvěma duším.
Monika Kalábová
