Opravdu ženy jen provokují?

 Světové dění v posledních 20ti létech směřuje ke snaze změnit zažité standardy. Veškerá emancipace žen, vytváření iluze, že historicky nejsou mužům rovnocenné a je třeba jim napomáhat k dosažení rovnosti všemi způsoby, jsou pouze způsobem, jak potlačit dobré z minulosti a narušit přirozenost budoucnosti. Vytvoření umělé rovnováhy sebou přináší narušení té přirozené. A aby toho nebylo dost, rádoby moderní generace vymyslela pojem genderismus a přineslo nám to průnik úchylnosti do společnosti. Vynechme však původní 4% lidí s odlišnou sexuální orientací přetavené do více jak 10ti % stávajících členů pseudokomunit s různými zaměřeními označované jako LGBT, z nichž velká část je v podstatě sexuálně normální, ovšem ve snaze odlišit se za každou cenu od ostatních se chová jako idioti.  Někdy jde o touhu o tom být jiní, jindy se dotyční nudí a hledají prostě něco nového, vzrušujícího, bohužel jdou cestou vyšinutí a šílenství. Jak je vidět, nemusíte být ani politikem, přesto se můžete projevovat jako blázen.

  Vraťme se k mužům a ženám preferujícím heterosexualitu. Zatímco muži dlouhodobě zaujímají pozici ochranitele rodiny, lovce, živitele, stavitele a vizionáře, úkolem ženy je zkrášlovat jeho na první pohled primitivní a jednoduchý svět, přivádět na svět děti, pečovat o rodinný krb, motivovat muže k co nejlepším výkonům (vynechme představu pivaře ležícího na gauči u televize, to je výtvor, který se nepovedl). Obojí má samozřejmě průvodní jevy se svými následky. Mužská kreativita se projevuje nutností nějak neustále soupeřit, takže vznikly různé sporty, které v dobách míru znamenají možnost uplatnění klasického pánského doplňku, tedy jeho ega. Díky němu je zajištěn pokrok. Dále tu máme hravost, díky které muži stárnou pomaleji. Muži jsou zároveň předurčeni k fyzické práci, vytváření hodnot a vydělávání peněz. Jejich úspěšnost je měřítkem pro jejich protějšky vyznávající určité hodnoty.

   Ženy mají také své boje a jejich prostředí je ještě více konkurenční než mužské. Zasloužit si svého vyvoleného není nic jednoduché. Abyste uspěla, musíte být krásnější, voňavější, lépe vařit, oblékat se, tančit, být sexy. Boj mezi ženami je tvrdý, záludný a někdy krutý. Jsou fyzicky uzpůsobené k tomu, aby potencionální partnery snáze zaujaly a umí li prodat své přednosti, mají často lepšího muže, než si skutečně díky všem svým schopnostem zaslouží. Na vrcholu jejich řetězce pak stojí ty, které mají to štěstí, že dostaly do vínku jak krásu, tak i dostatečnou porci inteligence. K tomu nádavkem živočišnost a živelnost, se kterými umí dostatečně pracovat. Zatímco muži mají delší životní cyklus spojený s tím, že jsou při síle (myšleno obrazně), ženský půvab je kapku rychleji pomíjející a ženy s ním musí pracovat v omezeném časovém úseku. Po jistém odkvětu dokážou být některé z nich stále atraktivní, nicméně věk zastavit nejde a změny jsou patrnější i přesto, že plešatost mužů je viditelná již na dálku, zatím co vrásky žen a jejich zaoblování se dá dlouho skrývat. Navíc tu máme kliniky, které za nemalý bakšiš dotváří sochařské umění mistra, který kdysi vysoustružil ženské tělo do nádherných tvarů. Některá díla chirurgů lze považovat za mistrovská, jiná za abstraktní. Viz rty připomínající kačera a další podobná vylepšení.

  Chce li žena zaujmout, má k tomu desítky možností. U některé je nejlepší způsob mlčení, jiná odhalí různé části těla, další je skoro nahá, protože si uvědomuje, že když právě jí tvořil bůh, dělal to v době, kdy starou neměl doma a pracoval na tom, o čem snil. Každá žena má své přednosti a patři li k nim aspoň nějaká dávka inteligence a zároveň touhy zaujmout, umí je zvýraznit. I díky tomu máme to štěstí, že existují nádherné účesy, namalované oči a další líčení, hluboké výstřihy, krátké přiléhavé šaty či minisukně, vysoké podpatky. Ne vždy je vše dokonalé, ale umění něco z toho ,,prodat“ vytváří z žen objekty zájmu. A je to přínosné pro obě strany.

  Muslimové pochopili, že žena svými přednostmi provokuje a některá to umí více, než jsou oni schopni vydržet. Čím primitivnější společnost, tím menší dávka zdrženlivosti. I proto zahalují své ženy tak, aby je ostatní neviděli. Berou tím ženám právo zaujmout toho, koho si vyberou. Jejich kultura je mužsky dominantní. Ne tak naše. Přestože si uvědomujeme riziko ztráty partnerek, chceme i přesto, aby se líbila. Je to sice trochu sebevražedné, ale přesto podporujeme jejich krásu, respektive se o ni dělíme s ostatními. Někdy vizuálně, jindy chtě nechtě fyzicky. Je to totiž dvousečné. Líbí li se nám, líbí se i jiným, pravděpodobně. Muslimové to řeší zahalováním a kamenováním, my si radši užíváme krásu a důsledkem je vyšší rozvodovost. Nicméně v přírodě je přirozená druhá varianta. Monogamie u savců je spíše výjimečnou a muslimové se tak staví proti přírodě, snaží se ji spoutat. Ovšem jen ve svém prostředí, kde by neunikli tvrdému trestu. Jinde se chovají jako nenasytní predátoři. A proti nim je třeba se se stejnou agresivitou bránit. Respektive bránit svou kulturu, své ženy, matky.

  Blíží se jaro, krásky odloží kabáty, kalhoty a dlouhé sukně. Tedy lze v to aspoň doufat, je to jejich právo. Muži si opět ukroutí krky, probudí se v nich touha. Jde o pravidelný proces, kterým příroda ukazuje cestu. Emancipace ji má svým způsobem potlačovat podobně, jako muslimské hábity. Je to škoda, každý z nás má své místo a žádné povinné kvóty nenahradí přirozenost. Ženy ve vedoucích pozicích, pokud se tam dostanou jen proto, že je to tak progresivní, hezčí svět neudělají. Naopak, zůstanou li krásně ženské, dokážou nás muže dovést k tomu nejlepšímu, co v nás je. A o tom to celé je.

Jindřich Kulhavý