Prázdnota
Jistě znáte ty pocity, když máte něco, na co se těšíte a ono to nedopadne, když se těšíte na milou osobu a ona se někde zapomene, či snad úplně ztratí.
Chodíte ode zdi ke zdi, přemýšlíte, co s nečekaným množstvím volného, přesto ne zrovna chtěného, času. Vaše oči bloumají po prostoru, tikání hodin se Vám zdá pomalejší, než jindy, minuta po minutě se vleče, stokrát vstanete a zase si sednete. Hledáte důvody, příčiny, kde se stala chyba.
Pokud snad odpadne třeba vysněná dovolená, zruší se nějaká akce, nemůžeme se dostavit na sraz se známými, to vše jistě překonáme, možná ukápne slza, ale....svět kvůli tomu existovat nepřestane, vše plánované si můžeme vynahradit jindy. Horší je, když tu prázdnotu zaviní ztráta osoby velmi blízké. Pokud je ta ztráta trvalá, musíme se s tím poprat, je to těžké, mění se nám hodnoty, uvažujeme o tom, co dál, naše vzpomínky pracují, uvědomujeme si, co vše jsme nestihnuli. A také si vracíme okamžiky, které tomu předcházely. Někdy jsou příčiny nezvratné, to když ten člověk odešel nedobrovolně a už ho nikdy nic nevrátí. Tam si nemáme co vyčítat.
Jiné to ale je, je li důvodem prázdnoty něco, co jsme sami zavinili vlastním chováním. Tady si co vyčítat máme. Příčiny mohou být různé, většina však je zapřičiněna špatnou komunikací. Problémy vznikají, má se o nich mluvit, jsou li reálně řešitelné, mají se lidé snažit je zvládnout. Děláme to tak? Není někdy pohodlnější mlčet a nepřipouštět si věci méně příjemné. Nevázne poté komunikace až příliš, nepřechází v zbytečnou zatvrzelost, neschopnost vnímat? A když přijde ta prázdnota, kdy nás přestane vše bavit, život neutíká, člověk, který pro nás tolik znamenal, není nikde blízko, nebo jen prostě mlčí, může už být pozdě.
A proto si myslím, lidé, mluvme spolu, protože ta prázdnota mnoho z vás ničí. Někdy je lenost, hloupost, či snad hrdost a pýcha důvodem prázdnoty kolem nás. Dá se jí předejít, je je n na nás, budeme li ochotni jí nedovolit být součástí našeho života.....
J3.K
