Probuzení
www.inadhled.cz Je ráno, venku svítá, možná se připravuje krásný nový den. Sny pomalu doznívají, někdy bychom je tak rádi uložili do paměti a loučení s nimi nám přijde kruté, jindy jsme vděčni za sluneční paprsek poklepávající na naše víčka a vytrhující nás ze spárů zla.
Teplo pod přikrývkou nás nutí svádět vnitřní boj a oči nemají vůbec chuť přijmout skutečnost, že na ně za chvilku zaútočí všudypřítomné světlo. Budík možná ukazuje svou převahu a naše obranné mechanismy s ním svádějí nerovný boj. Střetává se nechuť zvednout dle našeho nedostatečně odpočaté tělo se smyslem pro povinnost a zodpovědnost, touha být ještě chvilku pro ostatní nepotřebným s uvědoměním si nutnosti nasadit správné pracovní tempo již od začátku dne.
Po přemlouvání sebe samotného jsme ochotni opustit tu tak krásně se tvářící peřinku, poplácat měkoučký polštářek a to vše jen proto, abychom se krokem jen vzdáleně připomínajícím radost z pohybu přemístili na toaletu a tam si ještě chvilku užili příjemné nicnědělání, po kterém se lehce ulevilo.
Poté už následuje odpuštění studené vody, automatická hygiena a pohled do zrcadla nás definitivně probudí, to tehdy, neviděli jsme li předtím svou partnerku, jejíž ranní vizáž se tolik lišila od té večerní, či snad manžela, jehož padající trenýrky odhalily něco horšího, než váš obličej u zrcadla. Tento téměř každodenní rituál jest i přesto zázrakem, jehož existence naznačuje, že je ještě pořád dobře, protože až nebude, nebudeme ani my.
A tak jsem šťastný za každé nové ráno a věřím, že i vy, výjimkou může být to po pozdním návratu z oslavy na baru, při které se zapomnělo na míru a jejímž následkem ztěžknula hlava a žaludek prošel revolucí. Ale nakonec i tehdy buďme rádi za možnost se probudit a otevřít zase oči. Tak, jako třeba dnes.
J3.K
