Vztek

  Každý z nás má jinou hranici sebeovládání, jiné priority, jiné projevy emocí. Někomu automaticky naběhne na čele žíla při každé maličkosti, další nestačí lapat po dechu a mlátí kolem sebe jako pominutý, ale jso i tací, ktečí jen nepatrně zakroutí hlavou a jdou dále. Jako by se nic nepřihodilo. Přemýšlím o tom, co je chvályhodné a nad čím je třeba se zamyslet.

   Jako malý kluk jsem četl dobrodružné knihy o Divokém západu a obdivoval indiány, kteří ani nehnuli brvou, ať se dělo cokoliv. Vážil jsem si jejich klidu a obdivoval jejich sebeovládání, až později mi došlo, že v návaznosti na stav skoro lhostejný přišla krutá pomsta v podobě uříznutých skalpů. Důkazem správnosti tohoto pozorování byla literatura pozdějších let, kdy Kmotr, hlava mafie, byl de facto milý a vážený člověk, ve kterém se však kumulovala moc a agrese. Z toho vyplývá zjištění, že sebeovládající se člověk pouze šetří síly na to, aby následující reakce měla svou váhu a jeho klid rozhodně nevylučuje brutalitu. Můj obdiv tím pohasnul a je zvláštní, že i já, když jsem naštván nejvíce, mlčím a jen tiše pozoruji. V hlavě mi však běží mozek na plné obrátky a vím, že pokud mne ten někdo nepřestane štvát, odplata bude razantní. Přesto do poslední chvíle dávám prostor na ukončení důvodu sporu, nebo se prostě otočím a odejdu.

   Pravým opakem je křik a bouchání kolem sebe. Pokud se podíváme do přírody, uvědomíme si, že jde pouze o taktiku zastrašení a stačí náznak podřízení se a křik umlkne. Ovšem i tento způsob vyžaduje umění se ovládat, a ač jde v podstatě o hereckou etudu, ta bez určité inteligence není možná. Bohužel nejčastějším vyléváním si vzteku je nekontrolovaná činnost spojená s hlasovým projevem. Pokud se k nedostatku chytrosti přidá stimulátor v podobě alkoholu, drog, kolektivu, je pravděpodobný vznik hysterie, následkem které dochází k hrubému násilí a poškozování věcí. Podnětem může být sebemenší maličkost a v podstatě takový jedinec i kolektiv je neřízenou střelou a moudrý člověk potlačí své ego a vyhne se setkání a střetu.

   Všimněte si, jak velký rozdíl je mezi nadprůměrně silným mužem s vyšším IQ a tím s nízkým. Zatímco první se ovládá a má obavu, aby v případném konfliktu neublížil, ten jednodušší okamžitě atakuje protějšek a jeho jediná cesta je ta, na jejímž konci leží domnělý soupeř v krvi. Je tu však ještě jeden nepříjemný soupeř v hádce. Je inteligentní, občas dokonce velmi, jeho argumenty zní logicky, a to i když nejsou správné. Jeho neústupnost pramení z obrovské sebejistoty a dostatku sebevědomí. Jde o povýšeného egoistu, pro něhož máte dojem, že je škoda každé vedle padnoucí rány.

   Tímto jsem se dostal k závěrečnému poznání. Velkou míru ve schopnosti zvládat svůj vztek hraje inteligence, schopnost uvažovat, vnímat možné následky a zároveň schopnost potlačit své ego. Pokud se nebudeme zabývat vyloženě nemocnými lidmi, v normálním světě víme, že se hádat s opilcem, primitivem a davem nepovede nikdy k úspěchu. A dohadovat se s jinými většinou také ne, tam ale správně zvolené argumenty mohou mít svou váhu. Je tedy lepší se domluvit, jde li to. A pokud nikoliv, myslete si něco třeba o….o čem chcete a jděte dál a udělejte si své po svém.

J3.K